Dělám věci jinak aneb můj den se zrakovým postižením

Pravidelné vstávání, oblékání, čištění zubů, cesta do práce. Rutina, mohlo by se zdát. Ale jak vypadá takový normální den pro člověka, který nevidí?

Ráno mě probudí hmatový nebo mluvící budík. Jdu do koupelny, kde si ze zvědavosti stoupnu namluvící osobní váhu a ta mi řekne číslo, které snad ani nechci slyšet.

Pak se jdu obléct. Abych vhodně zvolila dobrou barevnou kombinaci oblečení, použiju colorino nebo colortest, což jsou rozlišovače barev. Po přiložení přístroje na jednotlivé kusy oblečení jsem hlasem informována o konkrétní barvě a hned mám představu, jestli dané věci k sobě barevně ladí, nebo ne. Víte, i když já sama nevidím, uvědomuji si, že mé okolí se na mě podívat může a bez ohledu na to, že mi chybí zraková kontrola, chci hezky vypadat a dobře se cítit.

Svět chytrých pomocníků

Když jsem oblečená, vyrazím do kuchyně udělat si první ranní kávu. Abych při zalévání horkou vodu nepřelila, pomůže mi indikátor hladiny, který umístím na horní okraj hrníčku a ve chvíli, kdy se voda dotkne hladinky, indikátor začne pípat a vibrovat.

Podívám se na hodinky, ty můžou být jak hmatové, tak mluvící a zjistím, že je čas vyrazit na nákup. Nejdříve si za pomoci šablonky rozdělím bankovky, abych v obchodě věděla, čím platím. Jak víte, bankovky se od sebe liší svojí délkou a na ploše šablony jsou hmatové značky, které pak podle délky vložené bankovky určují jejich hodnotu. Tato šablonka slouží i jako podpisová, je v ní totiž tzv.podpisové okénko. Když jej přiložím na místo podpisu, vím, že se do daného ohraničeného prostoru musím vejít.

Pak nasadím svému vodícímu psovi reflexní vestu, ta psa zviditelní a svým nápisem upozorní veřejnost, že pes je opravdu vodící. Do ruky si můžu vzít signalizační nebo orientační bílou hůl.Orientační bílá hůl pomáhá při chůzi v neznámém prostředí. Hůl signalizační je tenčí a signalizujeme s ní, že jsme nevidomí nebo máme zbytky zraku. Nosíváme ji také jako pomocníka k vodícímu psovi. Málokdo ví, že existuje ještě hůl červenobílá. Tu používají lidé nejen špatně vidící, ale i špatně slyšící.

Rozhodně si taky nesmím na cesty zapomenout vzít vysílačku. Díky ní si můžu např. na zastávce při příjezdu autobusu zjistit, kolikátka to je a kam jede, nebo si s ní spouštím zvukovou signalizaci na semaforech.

Vychytávky pro praní i vaření

Venku při čekání na tramvaj ke mně přistoupí zepředu paní, lehce se dotkne mé paže a přitom se mě zeptá, jestli nepotřebuju nějak pomoct. I když ji slušně a s díky odmítnu, potěší mě to, protože přesně takto oslovení nevidomého má vypadat.

Když se vrátím domů, rozdělím si za pomoci párovače ponožek ponožky tak, abych je mohla bezpečně vyprat a aby se mi jednotlivé dvojice nepoztrácely. Veškeré ovládání na pračce mám označeno samolepícími čočkami, takže přesně vím, na kolik stupňů a jaký program vybrat.

Potom jdu vařit, navážím si prostřednictvím kuchyňské mluvící váhy všechny přísady a vyndám z lednice maso, které už mám připravené a označené. Označím si jej hned po nákupu, abych pak věděla, pro co konkrétně šáhnout. Existuje na to několik způsobů, buď si na balíček přicvaknukartičku s popiskem v braillově písmu, ten si napíšu na pichtově psacím stroji, nebo použijupenfriend, což je čtečka hlasových etiket. Na samolepicí etiketu si namluvím krátký popis, např. “dvě vepřové kotlety”, a za pomoci této čtečky si poslechnu, co balíček obsahuje.

Maso si okořením. Abych nemusela čichat ke každé kořence zvlášť, mám je také označené krátkým popiskem v braillově písmu, tentokrát je ale popisek vytvořen pomocí dymokleští. Ty slouží hlavně k tvorbě krátkých označení. Dymokleště fungují tak, že prostřednictvím otáčivého mechanismu zvolíte konkrétní písmeno, stisknete kleště a písmeno je vyraženo na plastovou samolepicí pásku, kterou po dokončení popisku můžete odstřihnout a nalepit na jakoukoliv skleničku, kořenku, dózičku, atd. Není bez zajímavosti, že tyto kleště mohou používat jak vidomí, tak nevidomí, jelikož na onom otáčivém mechanismu jsou písmena vyznačena v braillově písmu i v latince.

Hry, kamarádi, zábava? No jistě!

Po obědě usedám k počítači, abych se podívala na došlou e-mailovou poštu, zjistila, co je nového na mých oblíbených internetových stránkách a abych si napsala pár poznámek. Všechno tohle a mnohem víc už je v dnešní době pro lidi se zrakovým handicapem možné. Můžeme totiž mít jak ve stolních počítačích, tak v notebooku screenreader, odečítač obrazovky, a ten nám hlasem čte to, co vidomý člověk uvidí na monitoru. Takže není problém pracovat s výpočetní technikou samostatně.

Po dvou hodinách strávených u počítače přichází kamarádka a jdeme si zahrát nějakou stolní hru. Her, které mohou hrát i nevidomí je spousta. Můžeme začít známým Člověče, nezlob se a pokračovat přes šachy, domino, piškvorky až třeba k různým karetním hrám, takže je z čeho vybírat.

Blíží se večer a mně není úplně dobře. Sáhnu po mluvícím teploměru, ten mi po změření oznámí, že moje teplota je 38°C. Zavolám pomocí ozvučeného mobilního telefonu kamarádce, zruším zítřejší sraz a hurá do postele, kde si skrze mobil pustím nějakou hezkou hudbu. V dnešní době už je i v mobilních telefonech ozvučena většina aplikací od psaní, čtení sms, až po různé navigace, atd.

Nabídka pomůcek je dnes ohromná

Pomůcek, které jsem nezmínila, a přesto se používají, je samozřejmě více. Např. ozvučený tlakoměr nebo glukoměr. Obojí vám veškeré naměřené hodnoty oznámí hlasem. Dále třeba obyčejný skládací metr, kde je každý cm označen reliéfní tečkou, nebo podpisové razítko, které je vyrobeno dle vašeho podpisového vzoru a které následně můžete používat při podepisování na poště, v bance, atd.

Každý nevidomý využívá to, co sám uzná za vhodné, což znamená, že ne všichni máme doma všechny zmíněné kompenzační pomůcky. Nicméně věřím, že aspoň nějakou představu jste si na základě tohoto článku o jejich využití v běžném životě nevidomých udělali.

Autorka: Petra Bezáková