Seriál Specifika VŠ studia pro osoby s postižením – díl 4
Nový 4dílný seriál se zabývá problematikou vysokoškolského studia pro osoby s postižením. Základní otázkou seriálu je, zda lidé s handicapem mohou studovat vysokou školu, za jakých podmínek a jaká je následná uplatnitelnost absolventů v praxi. Autor se dotýká i celkové připravenosti středoškolských studentů na další vzdělávání i aktuálního téma inkluze.
Právník s bílou holí? Proč ne!
Rozhovor s Matějem Žaloudkem, studentem Právnické fakulty Masarykovy univerzity
Matěj Žaloudek pochází z Kolína, kde studoval základní školu a osmileté gymnázium. V průběhu středoškolského studia se mu začal zhoršovat zrak. Maturitu skládal ještě v papírové podobě, ale už s hodně zvětšeným písmem. Dnes je takzvaně slabozraký a k pohybu po městě užívá bílou hůl. Hned po maturitě se přihlásil do Brna ke studiu práv. V přijímacím řízení uspěl a nyní končí čtvrtý ročník. Popovídali jsme si s ním o jeho specifickém studiu na Právnické fakultě Masarykovy univerzity v Brně i o službách střediska Teiresias.
Matěji, proč sis vybral právě Brno, když máš Prahu blíž?
Vybral jsem si ho právě kvůli středisku Teiresias. V Praze jsem byl kousek pod čarou, takže teoreticky by to asi na odvolání šlo, ale ani jsem to nezkoušel, protože na Teiresias v Brně jsem slyšel samou chválu a za ty čtyři roky to můžu jenom potvrdit.
Co pro tebe znamená vzdělání?
Hlavně je to pro mě možnost dělat po studiu něco v oboru, který mě baví.
A proč zrovna práva?
Šel jsem na to tak trochu vylučovací metodou. Když jsem to studium vybíral, tak jsem seškrtal všechny předměty, které mě nebaví a které by byly moc komplikované s mým handicapem, protože různé technické věci a výkresy, to by nemělo moc smysl. V podstatě jsem zjistil, že mě nejvíc lákají humanitní vědy, rozhodoval jsem se mezi právem a psychologií. Nakonec jsem si uvědomil, že pro mé uplatnění je právo mnohem lepší, takže jsem psychologii už ani nezkoušel. Teď zpětně si říkám, že to byla správná volba.
Ty už máš k ukončení studia poměrně blízko. Je nějaká práce v oboru, kterou potom chceš dělat?
Já se přiznám, že když jsem nastupoval, tak jsem spíš chtěl nějaké firemní právo, co jsou jakoby podnikoví právníci. Ne že bych od toho úplně upustil, ale v současné době si dokážu představit, že by mně bavila i advokacie. Nevím, jak je to se souzením, jestli bych to mohl zvládat i s mým handicapem. Samozřejmě sen každého právníka je notářina, ale to je těžko dosažitelné.
(Smích) Notářina – sen každého právníka? Proč?
(Smích) No, když to tak trošku shodím, tak pracuješ čtyři hodiny denně a bereš osmdesát měsíčně. Kdo by to nechtěl?
Advokacie je samozřejmě taková živější, je často zajímavější. Je pravda, že soudit by mně taky bavilo, ještě jsem se k tomu rozhodnutí pořádně nedostal. Chtěl bych jít kvůli tomu na konzultaci, protože u nás na Právnické fakultě učí nevidomý kantor. On zná ty pohledy oba dva, jak problematiku nevidomých, tak právnickou praxi.
Potřeboval jsi ke studiu nějakou speciální přípravu?
Já si popravdě nemyslím, že bych se připravoval nějak extra speciálně. Chodil jsem na přípravný kurz na přijímačky v Praze. Připravoval jsem se z digitálních materiálů s odečítačem, protože brailla neovládám. Co se přijímaček týče, tak jsem kontaktoval středisko Teiresias a zjistil jsem, že přístup tady je vstřícný, že není problém studovat de facto jakýkoliv obor s jakýmkoliv handicapem. Oni tady mají lidi, kteří to dokážou udělat a přístup ke studentům je fakt neuvěřitelný. Když cokoliv potřebuju, tak nejjednodušší cesta je domluvit se s kantorem. Když jde o nějaké malé zkoušky nebo zápočty, dá se s nimi domluvit, že to udělám ústně nebo na svém počítači. Pokud jde o větší zkoušky, kde je to více organizované, tak se můžu spolehnout na standard, co mi dá středisko, a ten je dost vysoko. Takže si nemyslím, že bych se musel připravovat na studium nějak více než člověk bez handicapu.
A v čem je tedy ten nadstandard střediska Teiresias?
Já teď budu asi vypadat, že jim dělám šílenou reklamu, ale ti lidé si to opravdu zaslouží. To středisko funguje neuvěřitelným způsobem. Cokoliv potřebuju upravit ke studiu, ať už jsou to testy nebo učebnice, tak když to neseženu sám, není problém je zkontaktovat – seženou, zdigitalizují, pošlou mi to. Testy upravují tak, že je místo na fakultě dělám na středisku, oni to zase zpracují zpátky a pošlou v nějaké normální formě vyučujícímu. Když jsem si vybíral vysokou školu, tak jsem se na tohle ptal. Přiznám se, že už nevím kde, asi u našeho pedagogického poradce na gymplu, a řekli mi, že tady to středisko funguje a lidi si ho docela chválí. Právě proto padla moje volba na Brno.
Můžeš porovnat činnost Teiresias s praxí na jiné škole?
Ano, vyjel jsem na Erasmus do Francie na universitu v Caen. Teiresias v Brně zahrnuje všechny fakulty, pracují tu lidé, kteří s handicapy mají zkušenost, někteří jsou sami handicapovaní, takže přesně vědí, co student potřebuje a jak mu mohou pomoct. Zatímco ve Francii to byla jakási kancelář někde na okraji areálu, ve které seděly dvě úřednice, a to bylo všechno. Řešily věci pouze na bázi administrativy a měl jsem pocit, jako kdyby nikdy neviděly člověka s handicapem. Například hned v prvních dnech bylo nutné absolvovat lékařskou prohlídku, kde mě doktor ani nevyšetřil, jen se mě zeptal na pár věcí, které pak poslal těm dvěma úřednicím. Ty mi pak řekly: “No jó, vy nečtete Braillovo písmo, ale my pro vás můžeme udělat jen jedinou věc a to, že byste měl zkoušku v Braillově písmu a prodloužili bychom vám na zkoušku čas. To je všechno.” Já jsem si pak musel všechno řešit s kantory individuálně. Měl jsem štěstí, že koordinátorka pro Erasmus byla moc fajn ženská a ta mi pomohla je všechny obepsat a dovolili mi dělat zkoušky na mém počítači. Dělal jsem čtyři zkoušky písemné a jednu ústní. Ve finále to dopadlo tak, že mi jednu z nich dali na flash disku, vypracoval jsem odpovědi a ještě jsem třikrát kontroloval, jestli to tam je uložené. Ve Francii ta byrokracie opravdu funguje. Trvalo dlouho, než mi přišly výsledky zkoušek. To už jsem byl čtrnáct dní doma a z této jedné zkoušky mi přišlo nula bodů. Psal jsem jim, že jak to? A oni mi odepsali, že ten můj soubor na flash disku nenašli, že mám smůlu. Tohle se tady v Brně stát nemůže. My zkoušky děláme tady na středisku. Funguje to oboustranně výhodně. Jednak já vím, že dostanu podmínky přizpůsobené tak, abych to mohl zvládnout. A kantor má jistotu, že opravdu dostane můj vypracovaný test a za druhé, že tu na mě dohlídnou, že se nemůžu s nikým radit, nebudu mít neadekvátní výhody a podobně. Takže já mám klid, že budu mít vše potřebné a že ta zkouška má adekvátní úroveň, což ve Francii vůbec nebylo.
A jak to máš s financováním školy?
Tak klasika, když jsem dostal invalidní důchod, tak mi rodiče řekli: “Máš důchod – starej se…”
Řešíš to nějakými brigádami?
No s tímhle zatím mám problém. Když mi bylo osmnáct, tak se mi začal zhoršovat zrak. Zkoušel jsem něco online, ale nikdy to nějak neklaplo. Ale musím říct, že to výhledově budu muset řešit. My musíme mít povinně i praxi. V nejhorším to jde řešit zase přes středisko, ale chci to zkusit sám, nejlépe něco, co by bylo i trochu placené. Jednu čtvrtinu praxe mám hotovou díky projektu Street Law, který spočíval v tom, že ve spolupráci se spotřebitelskou organizací jsme jezdili vyučovat právo na střední školy.
Co zásadního ti přinesla podpora ze Střediska Teiresias?
Já si myslím, že největší přínos je, že to má celé jasný rámec. Dopředu jsou jasně daná pravidla garantovaná univerzitou. Není to jen taková vágní dohoda mezi studentem a kantorem, jak jsem to zažil ve Francii. Taky je podstatné, že když se třeba mění nějaká ustanovení, pravidla, všechno se dozvím. Na druhou stranu, když se mi začala porucha zraku zhoršovat, tak jsem se s nimi sešel a absolvoval jsem další kurzy práce s počítačem. Středisko je propojeno s Tyflocentrem, takže všechny věci, které potřebuju řešit kolem mého handicapu, jsou mi tu k dispozici. Prostě vím, že nezůstanu bezradný v bezvýchodné situaci s prázdnýma rukama, jako s tou zkouškou, kdy na flash disku nic nenašli. Tady je vždy na koho se obrátit a možnost to řešit.
Děkuji za rozhovor a přeji mnoho studijních úspěchů!
Autor: Martin Mišík, Lucie Teresa Šultesová (red.)
Tento rozhovor uzavírá seriál Specifika VŠ studia pro osoby s postižením. Autor si nekladl za cíl pokrýt komplexní síť vzdělávání a podpůrných služeb, ale nabídnout pohled na studium přímo z hledáčku jednotlivých aktérů, pedagogů a studentů s postižením.