Seriál Vztahy bez hranic – díl 1

Může vozíčkář s někým chodit? Podle čeho si nevidomý člověk vybere partnerku? Mohou mít lidé s postižením děti? Běžné věci, jako mít životního partnera, svatbu nebo vlastní děti, jsou u lidí s postižením opředeny trochou tajemství a mnoha mýty. V našem novém seriálu o vztazích vám dáme nahlédnout pod pokličku a uvidíte, že mnohdy je skutečnost mnohem jednodušší, než by se na první pohled mohlo zdát.

Táta bardzo atypičny

“Taťko, vstávej, musíš do práce,” probudil mě teplý, něžný polibek na obličej. Jen nerad se vzdaluju z říše snů, kde usilovně a hrdinně zachraňuji svět, ale už na půl cesty do reality mě zaráží nezvyklé oslovení mé drahé chotě.

“Co, co… cože?” žvatlám ještě napůl v limbu a snažím se zařadit si, zda tato věta je ještě součást snu nebo už realita. Žena si mezitím lehla vedle mě a přimazlila se.
“To přece není možné, vždyť jsme sotva začali s plozením.“
“Tak se podívej,” s vypětím všech duševních sil odlepím oči a po notné chvilce zaostřování rozeznám dva výrazné proužky na těhotenském testu. “Tak brzo? Já se těšil, jak mě budeš ještě měsíce přemlouvat k sexu,” zkoušel jsem zavtipkovat, ale má pomalu startující mysl už zaslala neodbytnou výstrahu, že toto je informace zcela zásadního významu.
“Hmm, to je tak závažná zpráva, že si to budu muset ještě všechno řádně promyslet,” snažil jsem se naivně ulovit ještě pár minut spánku. “Nic takového, pěkně vstávej, už máš nejvyšší čas,” pobaveně se usmívá žena. Otočí mě na záda a začne oblékat. Během chvilky mě zkušeným pohybem rutinéra dostává na vozík a nakonec mi obléká mé současné montérky – tyrkysové triko s logem Chodících lidí. Všechno je stejné jako tisíckrát předtím, ale oba cítíme, že tohle je mimořádná chvíle.

Mozek zapíná na plné obrátky a začíná generovat možná rizika. Takhle mě na vozík s velkým břichem asi dávat nebude. Budeme potřebovat daleko víc asistence než teď. Možná každý den. Všechno, co je teď pro nás přirozené bude pryč nebo bude úplně jinak. Oba to tušíme, přesto se na sebe chvíli díváme s radostným, ale připitomělým úsměvem spiklenců, co jediní ví velké tajemství.
“Tak se to doopravdy povedlo. Je to možný? Vždyť i ta doktorka říkala, že to u vozíčkářů může trvat dlouho. Někteří lidé se snaží i léta,” kroutím nevěřícně hlavou.
“No vidíš, jaký jsi kanec,” usměje se Aný roztomile. Září jí oči a vůbec jí ta zpráva moc sluší. Bude z ní skvělá matka.
Čistím si zuby. Hlavou mi cloumá podivný koktejl radosti a obavy z budoucnosti. Je absurdní, že vám život obrátí naruby kus počůraného papírku. Budeme se muset přestěhovat. Tady v té garsonce s malým dítětem být nemůžeme. Můžeme bydlet u tchyně s tchánem kousek za Brnem, mohli by pomoct s hlídáním. Ten barák je ale hrozně bariérový. Bude trvat hrozně dlouho, než vůbec projedu dovnitř. Navíc, co tam? Skoro nikoho tam neznám.

Na stole už mi voní čaj, můj jediný ranní životabudič. “Asi na té Compostelle něco bude. Dobře sis to na té pouti vymodlila.” Srkám Železnou bohyni a vzpomínám, jak jsme přes mou velkou nelibost navštívili reprodukční kliniku. Už ten název mi přišel ujetý. Znělo to jako nějaká plodící líheň z béčkového sci-fi filmu. Velice milé bylo naše překvapení, když nám doktorka oznámila, že můžeme plodit úplně normálně. Už od puberty žiju v domnění, že je moje postižení přímo dědičné a že své vlastní dítě mít nikdy nebudu. Vzali nám ještě pro jistotu krev a pak jsme nekonečných šest týdnů čekali na výsledky. Mezitím se ovšem žena vydala na pouť do Santiaga de Compostella, a tak jsme po sobě dalších 14 dní toužili. Teď se naše touha proměnila v úplně nový život. Neskutečné.
“Tak nic, mamko, jedu, musím živit rodinu,” dopíjím čaj, líbám ženu a jedu do práce. Brno se probudilo do zlatavého rána a ve vzduchu voní noční déšť. Čeká mě 28 minut pěší jízdy na výstaviště. Jízda na elektrickém vozíku je jako vždy příjemná. Cestu znám i poslepu, mám tak volnou hlavu pro myšlenky. Dnešní téma k úvahám je jasné. Bude to Aný všechno zvládat? Mě i malé dítě? Nebudu moc k němu vstávat, nemůžu ho nosit, nemůžu jí skoro v ničem pomoct. Nebudu jí spíš na obtíž než oporou?

Stojím na přechodu na Nových sadech a koukám na Petrov. Budu ho mít už do konce života spojený s naší svatbou “bardzo atypicznou”. Byla to divoká, ale veselá svatba se spoustou živé hudby a množstvím lidí. Je to stejně neuvěřitelné, že si mně vzala. Nebyla to žádná oběť a už vůbec ne soucit. Je se mnou opravdu šťastná, to se pozná. Byli i tací, kteří si mysleli, že musím být hrozně bohatý. Proč by si jinak zdravá, chytrá, krásná žena brala vozíčkáře?
“Dobrý ráno,” zdravím vrátného u nemocnice sv. Anny, přes kterou si zkracuji cestu na Mendlák. Kličkuji mezi množství nemocničního personálu v barvách halen podle hodnosti i pokuřujících pacientů v žlutých županech. U kaštanu zahýbám vlevo kolem krematoria a vzpomenu na tátu. Dva měsíce po naší svatbě zemřel. Tahle zpráva by mu určitě vyrazila dech. Teď po něm přeberu štafetu. Střihnu to vlevo, kolem heliportu a skrz parkoviště na Mendlák. Sladká vůně sladu prozrazuje, že v pivovaru právě vaří pivo nevalné pověsti. Výstaviště, můj cíl, už je na dohled.

Najednou pouštím ovladač a vozík se s cvaknutím zastavuje. Chvíli jen tupě hledím před sebe a pak v jediném záblesku mi všechno dojde. Tam na tom místě mezi červeným fordem a stříbrnou oktávkou. Analytické propočítávání možných nesnází bylo najednou dětinské. Tíživý pocit odpovědnosti, kontury všech budoucích problému spláchla obrovská vlna nezvyklé euforie. “Bože, vždyť to je úžasný!”, chce se mi zařvat. Je to přece malý zázrak! Opravdu budeme mít dítě. Já, který se bez električáku nepohnu ani o centimetr, budu otcem. Je to přece ta nejskvělejší zpráva v mém životě! Zvládneme úplně všechno, všechno stihneme a se vším si nějak poradíme. Půjde to, vím to. Spolu jsme silní a není moc věcí, které jsou pro nás nemožné. Pár minut tohle prozření musím rozdýchat. Všechno to přijímám. Dneska nejspíš přijdu pozdě. Otírám si slzy vděku a pokračuji v cestě.

Vjíždím na výstaviště a směřuji až k našemu pavilonu. Díky rychlosti vozíku míjím spoustu kolegů ve stejném tričku. Někteří mi znakují na pozdrav, někteří jdou s vodicím psem nebo divoce máchají bílou holí. Děláme průvodce po světě handicapu. Krásná práce. Do foyer výstavy vchází celá kupa školkových dětí. Holky jsou naměkko a předhánějí se, kdo je bude průvodcovat. Dneska se na ně dívám jinak než jindy. Tak tohle mě za pár let čeká. Jak moc se na to těším.

Autor: Michal Vidura

Upoután vozíkový z čeledi myopatické. Vyskytuje se převážně v okolí Brna. Živí se převážně důchodem, který doplňuje občasnou grafickou či literární prací. Má rád krásné ženy, živé divadlo, žhavé čaje, černý humor, vinylovou muziku, mořská dálavy, nečekané zápletky a přívlastky. V jakémkoliv pořadí.