Od realizace výstavy Naše cesta uplynuly již tři roky. Jak se účast na ní zapsala do života průvodců? Proč je to pro mnohé nezapomenutelný zážitek? Co jim samotným přinesla výstava, kde se sekávali lidé s postižením v roli průvodců s těmi zdravými v pozici zaujatých posluchačů?

I pro tým Chodících lidí je výstava Naše cesta srdeční záležitostí. Přinášíme vám proto sérií článků, ze kterých vidíte, že Naše cesta stále pokračuje.

Začátek cesty

Jednoho dne mi na Facebooku vyrazil dech velmi neobvyklý inzerát. Chodící lidé nabízejí v Brně brigádu pro šedesát zdravotně postižených. Takový nábor člověk bohužel nevidí každý den, a protože jsem znal kampaň Chodících lidí a líbil se mi humor, jaký používají, věděl jsem, že tam nesmím chybět.

Měl jsem to štěstí být po dva měsíce hrdým členem tyrkysové party skvělých lidí z výstavy Naše cesta. Můžu na svou čest a svědomí prohlásit, že ačkoliv jsem prošel mnohými zaměstnáními, tohle byla ta nejkrásnější práce, jakou jsem kdy dělal. Bylo to úžasné období, kdy jsem se těšil do práce a kde jsem celé dny kolem sebe viděl rozesmáté tváře. Rozesmáté tváře mých příjemných šéfových, mých krásných a inteligentních kolegyň (ano, samozřejmě i kolegů), ale hlavně nadšené výrazy ve tvářích návštěvníků všeho věku.

Jsem moc vděčný, že jsem dostal tolik důvěry a směl jsem provázet skupiny návštěvníků. Práce to byla těžká, člověk musel prakticky celé dvě hodiny řvát, aby překřičel neustálý hluk stovek rozjívených dětí. Bylo ale úchvatné být svědkem dvouhodinového kouzla, kdy se z prvotního šoku z mého vozíku stal mírný ostych, který se polehoučku proměnil v nefalšovaný zájem, aby ke konci vyvrcholil v upřímném nadšení. Až po pár týdnech mi došlo, jak je vše dobře vymyšlené a zorganizované. Byl to výlet do úplně jiného, vzrušujícího světa, do kterého se vchází s klapkami na očích, abyste odešli s očima široce otevřenýma. Je to svět, kde vás nenudí tuna učených přednášek, ale kde se očekává vaše aktivita, váš zájem si bez zbytečného studu všechno vyzkoušet, sáhnout si na to, na cokoliv se zeptat.

Největší a nejdůležitější zážitek ovšem pro většinu lidí bylo osobní setkání s vozíčkáři, nevidomými a sluchově postiženými. Myslím, že bez těchto lidí by to byla jen akční, ale prázdná výstava kompenzačních pomůcek. Byl jsem svědkem údivu, když návštěvníci viděli vozíčkáře jezdit na zadních kolech, když viděli, že paní slyší jen díky kochleáru nebo obdivovali bravurnost, s jakou lze po slepu ovládat počítač. Jako pověstné domečky z karet se hroutily všechny předsudky a stud, návštěvníci se začali ptát na to, co je zajímalo. Dostali se tak k samotnému jádru výstavy, že ačkoliv je naše cesta krapet jiná, jsme společenští, inteligentní, přátelští, obětaví a že máme překvapivý smysl pro humor.

Na výstavě jsem viděl neuvěřitelné věci. Viděl jsem paní, co odcházela nadšená po čtyřech hodinách, aby následující den přidala další tři. Viděl jsem osmiletého kluka se čtyřmi našimi náramky na rukou, jak přivedl partu svých kamarádů a celý můj výklad odříkal za mne. Viděl jsem nadšení nevidoucího klučiny, kterého jsem svezl na elektrickém vozíku. Viděl jsem třídu, která žadonila po paní učitelce, aby mohli jít znovu. Viděl jsem nadšenou profesorku speciální pedagogiky, která chtěla na výstavu dostat všechny své studenty. Viděl jsem architekty potící se na vozících v marné snaze vyjet nájezd do schodů. Viděl jsem zdravotně postižené, kteří jsou nadšeni, že mohou dělat práci, co má smysl a viděl jsem hrdost na to, že můžou ten svůj svět sdílet. Viděl jsem maminku, jak se marně snaží dostat z vozíku svoji dceru, která se brekem dožadovala ještě jednoho kola. Viděl jsem řeky dětí, plynoucí od stanoviště ke stanovišti. Viděl jsem kolegy trpělivě snášející nápor a otázky stovek dětí. A viděl jsem kolegyni, která brečela, když výstava končila.

Náklady na výstavu byly jistě nemalé, ale jsem si jist, že to byla dobrá investice do budoucna. Je daleko účinnější, než tisíce článků v novinách a stovky osvětových videí. Nejsem tak naivní, že bych si představoval, že jsme za ty dva měsíce změnili svět. 17 800 dětí je samozřejmě jenom zlomek z celkového počtu dětí, ale jsem si zcela jist, že žádné z těchto dětí už nebude vnímat zdravotně postiženého tak, jako před výstavou. Jsou to semínka, která zcela jistě nepadnou všechna na úrodnou půdu a na to, až vzklíčí, si počkáme ještě třeba deset let, ale zcela jistě vyrostou. Já jsem vděčný za to, že jsem mohl s tímto setím pomoci.

A pár čísel na závěr:

  • 120 dnů provozu výstavy (Praha, Brno)
  • Celkem jsme přivítali 52 444 dětí i dospělých
  • 1 431 školních tříd a kolektivů
  • Brno 1.5. – 30.6.2014 – účast 17 857 návštěvníků
  • Praha 1.10. – 30.11.2014 – účast 34 587 návštěvníků
  • Rekordní návštěvnost v Křižíkově pavilonu v Praze – 1 082 lidí za den

Autor: Michael Vidura, s přispěním redakce

Upoután vozíkový z čeledi myopatické. Vyskytuje se převážně v okolí Brna. Živí se převážně důchodem, který doplňuje občasnou grafickou či literární prací. Má rád krásné ženy, živé divadlo, žhavé čaje, černý humor, vinylovou muziku, mořské dálavy, nečekané zápletky a přívlastky. V jakémkoliv pořadí.